Konfirmace & přijímání dětí
– Termín konfirmace znamená „potvrzení“ či „upevnění“ z lat. con-firmo, are, avi, atum – „potvrzovat“, „upevňovat“ (snad by si šlo ještě jazykově hrát s předponou con-, která znamená „dohromady“, „spolu-“, „s-“, takže je tu jistý společenství vytvářející prvek, ježto lat. sloveso firmo, are znamená totéž).
– Římsko-katolický termín biřmování znamená totéž, jen byl přejat z lat. firmo, are přes něm. firmen, jež bylo počeštěno.
– Biblický pravzor = Skutky 8, 14–17: „Když apoštolové v Jeruzalémě uslyšeli, že v Samařsku přijali Boží slovo, poslali k nim Petra a Jana. | Oni tam přišli a modlili se za ně, aby také jim byl dán Duch svatý, | neboť ještě na nikoho z nich nesestoupil; byli jen pokřtěni ve jméno Pána Ježíše. | Petr a Jan tedy na ně vložili ruce a oni přijali Ducha svatého.“
1. V rané církvi byla konfirmace pevnou součástí křestní obřadu, vlastně jeho závěrem. Původně šlo o součást „vysvětlujících“ obřadů při Křtu (těch s postupem času přibývalo), jimiž se naznačovalo, jakou milost Křest dává. Nejstarší podobou tohoto obřadu bylo prosté vložení rukou, což je praxe doložená už v NZ (s různými významy, ale též v tomto), postupně přibyla modlitba a nakonec i pomazání olejem. Ovšem jak původně jednoduchý a na Bibli založený obřad „košatěl“ a vzdaloval se biblickému pra-vzoru, začínal být vnímán samostatně – jako něco navíc, něco dalšího, další Svátost vedle Křtu. Z „vysvětlujícího obřadu“ se stávala „Svátost završující to, co se Křtem začíná“. Dokud byly oba obřady spojeny, nebyl tu problém – různá chápání mohla koexistovat.
2. Jak šel čas a církev rostla, přičemž ovšem počet „biskupství“ rostl mnohem pomaleji: Začaly se odlišovat a vzdalovat také úřady hlavního kněze a ostatních spolupracujících kněží: biskupa a kněží. Ve staré církvi křtil – a dokud byli křtěni především dospělí, dávalo to dobrý smysl – na jednom místě všechny křtěnce v určený den hlavní kněz – biskup za asistence ostatního duchovenstva1. Jak se však sídlo biskupství vzdalovalo místu Křtu a jak rostl počet křtěných dětí (až absolutně převážil nad Křtem dospělých), začali biskupové delegovat pravomoc samostatně křtít na (obyčejné) kněze. Tito kněží společně se Křtem konali hned i obřad konfirmace, ale s tím, že k pomazání křtěnce olejem použili křižmo, nad kterým dříve přednesl modlitbu biskup a které jim přidělil, čímž se vyjadřovala sounáležitost a to, že všichni patří do jedné farnosti / diecéze.2 Křesťanský východ setrvává u této praxe.
3. Křesťanský západ zašel ještě dál a vyhrazoval konfirmaci biskupovi, který byl ale zvláště ve středověku často nedostupný, a tak západní církev na jednu stranu s různou intenzitou tvrdila, že konfirmace je nezbytná pro spásu, na druhou stranu ji vlastně nebyla lidem s to zajistit. Třebaže Florentský koncil v r. 1439 dogmatizoval konfirmaci jako svátost, nebylo v Německu Lutherovy doby o konfirmaci a její podstatě vůbec jasno, resp. bylo o ní spíše nejasno. Tridentský koncil v r. 1547 nakonec rozhodl, že biskup je tzv. „řádný udělovatel“, ale kněz může být „mimořádným udělovatelem“ konfirmace; 2. vatikánský koncil dokonce celý obřad konfirmace i slova, která se u něj říkají, změnil.
4. Martin Luther konfirmaci nechápal jako samostatnou svátost, ani jako samostatný obřad. „Stopu“ jeho theologie (při Reformátorově nesystematičnosti) najdeme v jeho deklaratorní modlitbě po Křtu z Křestní knížky, která je součástí / přílohou Malého katechismu, tam čteme: „Všemohoucí Bůh a Otec našeho Pána Ježíše Krista tě znovuzrodil vodou a Duchem svatým, odpustil ti všechny tvé hříchy a upevnil tě Svou milostí k životu věčnému. Amen.“ Luther tedy chápal konfirmaci jako přímý důsledek a součást Křtu, aniž by musel přidávat další „vysvětlující obřad“.
5. Luterství nemá a nikdy nemělo žádnou závaznou, jasnou a jednotnou definici konfirmace! Luterství odmítá katolické svátostné a autonomní pojetí konfirmace; problém luterství je, že se neshodlo na tom, zda konfirmaci odstranit, anebo reformovat.
6. Typicky pro luterství a Luthera samotného, nemáme, co se týče konfirmace (s výhradou výše řečeného) žádný vzor její theologie, ale jako v mnoha jiných věcech3 máme i v tomto případě jistý vzor, i když zde nejde o vlastní Lutherovu praxi, ale o praxi Lutherem schválenou. V r. 1540 totiž Luther i Melanchthon schválili Církevní řád pro Brandenburg, když předtím kurfiřt Joachim II. provedl ve svém panství reformaci shora. Tento církevní řád kladl velký důraz na přípravu před přijímáním Eucharistie – Večeře Páně, čímž položil základ pro obnovení / reformu konfirmace.
7. Pro obnovu / reformu konfirmace nebyl v luterských církvích žádný jednotný vzor! V 16. stol. se konfirmace většinově nepraktikovala. Ale časem se ukázala potřeba zavést zvláštní obřad přípravy ke Křtu a k Večeři Páně. Církev v Hamburku zavedla konfirmaci až v r. 1832, jinde byla zavedena mnohem dříve.
8. Dodnes spolu soutěží šestero základních pojetí konfirmace:
- katechetické pojetí (od 16. stol.) – hlavní náplní konfirmace je předání základů věrouky a příprava na přijetí svátostí;
- tradiční pojetí (od 16. stol.) – na obsahu až tolik nezáleží, jde o to, že konfirmace má v církvi zkrátka své místo;
- hierarchické pojetí (od 16. stol.) – konfirmace odlišuje „členy sboru s plnými právy“, právo konfirmovat odlišuje místního faráře od ostatních v místě působících duchovních;
- svátostné pojetí (od 16. stol.) – konfirmace přece jen prostředkuje dary Ducha svatého;
- pietistické pojetí (od 17. stol.) – konfirmace je osobním přihlášením ke Kristu a osobním veřejným vyznáním;
- racionalistické pojetí (od 18. stol.) – konfirmace zkrátka vzdělává a tak člověka pozvedá.
9. Tradičně proto mívá konfirmace tři části:
- katecheze – vlastní výuka připravující na přijetí Křtu či Eucharistie – Večeře Páně;
- vyznání víry – často ve formě zkoušky, dílem ritualizované;
- potvrzení – vzkládání rukou a modlitba.
– Konfirmace není rozlišovací znak mezi „lidovou“ a „vyznavačskou“ církví (obě skupiny na ní obvykle trvají!), ale je svorníkem mezi osobní zbožností (individuální vírou) a společenstvím církve (vírou církve), potud jde o důležitý „přechodový rituál“.
– Konfirmace není Svátost – neprostředkuje odpuštění hříchů, není ustanovena Ježíšem Kristem a nemá viditelné znamení.
– Konfirmace je žehnacím obřadem s vlastní svátostnou povahou, který je analogií ke kněžské ordinaci:
- Křest dává dar všeobecného kněžství, kněžská ordinace tento dar rozvíjí tak, že v životě konkrétního jednotlivce nabývá podobu služebného kněžství, které slouží křesťanskému sboru Svátostmi.
- Křest dává mnoho dalších darů, konfirmace tyto dary rozvíjí tak, že v životě konkrétního jednotlivce nabývají podoby darů pro společenství církve a člověk objevuje své místo v církvi a to, jak může svými dary sloužit druhým.
– Konfirmace nedává nic jiného, než co člověk dostal ve Křtu, ale otevírá nový způsob použití těchto darů a pohled na ně.
– Při konfirmaci jednotlivec potvrzuje svou víru před společenstvím církve (veřejné vyznání) a společenství církve potvrzuje, že u konfirmanda rozpoznalo víru a dary (veřejné potvrzení), které dostal a rozvinul.
– Konfirmace je úzce spojena s katechezí a závěrečný obřad je veřejným potvrzením, že konfirmand katechezí prošel.
– Rodiče a kmotři mohou v konfirmaci vidět to, že splnili slib, který dali při konfirmandově Křtu – že ho povedou k víře; ale tento slib se v konfirmaci, tím spíše v konfirmaci formální, nevyčerpává a s konfirmací nekončí – závazek jen mění formu.
Praktické důsledky pro náš sbor:
1. Zachovat tradiční pojetí a věk pro konfirmaci (14 let) jen v případě, že bude plnit svou církevně socializační roli, což nejde uskutečnit individuální přípravou jednotlivce (a je otázka, nakolik to lze spojit s malou skupinou). Navrhuji oficiální dohodu se Slov. CZ na společné výuce tradičních konfirmandů.
2. Oddělit přijímání Eucharistie – Večeře Páně a konfirmaci, tzn. nahradit konfirmační výuku (resp. katechetickou část konfirmace) jinou katechezí (formou katecheze). Konfirmace není podmínkou pro přijímání!
3. Umožnit první přijímání Eucharistie – Večeře Páně dětí v nižším věku (už první stupeň ZŠ), čemuž by měla předcházet individuální (nebo výjimečně společná) – kratší „příprava na první svaté přijímání“, kde není cílem předat uceleně základy nauky, ale poučit dítě o významu Večeře Páně a ještě spíše než „poučit“ vlastně jen zjistit, zda a jak dítě rozumí tomuto setkání s Ježíšem.
4. Umožnit individuální či společnou katechezi ve vyšším věku (18 let) a brát ji jako významný „přechodový rituál“ a tohle akcentovat. Zvláště, když plnoprávným členem sboru se člověk může stát stejně až v 18 letech.
5. Umožnit konfirmaci i těm, kdo byli pokřtěni jako dospělí, pokud o to požádají.
6. Spojit konfirmaci s přijetím do sboru u těch, kdo byli pokřtěni „jinde“.
7. Zvýšený nárok na faráře, aby se podobě víry dětí věnoval a aby zvládl i jiné druhy katecheze. Obecný respekt k dětské víře.
Prakticky k přijímání menších dětí:
1. O připuštění menších dětí k přijímání rozhodují rodiče – ale je především třeba zjisti, jak to samo dítě vnímá a jak zralá je jeho víra. Dítě bude připuštěno k přijímání buď na základě žádosti rodičů a souhlasu faráře, anebo na návrh faráře a po souhlasu rodičů.
2. Připuštění k přijímání bude předcházet individuální katecheze, jejímž cílem je zjistit, zda a jak dítě rozpoznává, co je Svátost. Pokud se míra poznání dítěte ukáže jako dostatečná – je to silný argument, pokud nikoli – je to silný protiargument vůči jeho přijímání.
3. Pokud dítě přijímá v jiné křesťanské církvi, kde je členem, anebo tam je členem jeden z jeho rodičů (resp. je-li u nás dítě pravidelným hostem) – jediným logickým důvodem bývá tamní víra ve svátostnou povahu Večeře Páně – Eucharistie! – tudíž nebude dítěti bráněno, aby přijímalo také u nás.
4. Přistoupí-li k Večeři Páně, Eucharistii, dítě – bude za tím účelem připravena 100 % vinná šťáva, aby dítě nepřijímalo alkohol. Nastane-li situace, kdy by to nebylo možné, farář na to před přijímáním upozorní. (Z dobrých pastoračních důvodů lze podat i jen pod jednou způsobou!)
5. První svaté přijímání by se mělo po dohodě s rodiči dít slavnostní formou.
1Třeba jáhenek (!), které pomáhaly u Křtu žen, poněvadž křtěnci bývali úplně nazí
2V Pravoslaví se dodnes předáváním a přijímáním různých olejů k různým mazáním vyjadřuje nadřízenost, podřízenost a církevní společenství.
3Třeba v otázce trvání svátostné přítomnosti Ježíše Krista ve svátostných způsobách: chleba a vína, po skončení Bohoslužby.