Neděle po velikonocích – podklady

Quasimodogeniti (Jako novorozené děti…)

Písně ze starých českých kancionálů pro celé velikonoční období

nám opět ochotně nazpívala sestra Veronika Vytlačilová. Můžete si je stáhnout na http://leteckaposta.cz/296478427.

Jsou to tyto písně z našeho zpěvníku:

144 Nuž velikonoční chválu

145 Veselte se, andělové

146 Anděl z nebe

155 Nastal nám čas přeradostný

156 Ó převeselá novina

158 Slavné Kristovo vzkříšení

161 Vstal z mrtvých Kristus

162 Vstal jest této chvíle

164 Vesel se této chvíle

A na you tube najdete melodie následujících velikonočních písní, většinou na cizojazyčné texty:

147 Buď Bohu všechna chvála https://www.youtube.com/watch?v=t-FWJqz3i6A

150 Dnes Boží Syn triumf slaví https://www.youtube.com/watch?v=eZ10aE–JQo

151 Den přeslavný https://www.youtube.com/watch?v=kUlxCzbxMls

153 Do země se skrývá https://www.youtube.com/watch?v=txrirehHIPs

154 Ježíš Kristus  Spasitel náš https://www.youtube.com/watch?v=VGlWhDLaPug

159 Utěšený hod  jako kyrie https://www.youtube.com/watch?v=c3mj7btbXKE

160 Veleben Bůh buď

163 Vstaň srdce mé https://www.youtube.com/watch?v=-fLGHZBqS2k

Biblické votum:

Veleben buď Bůh a Otec Pána našeho Ježíše Krista, neboť nám ze svého velikého milosrdenství dal vzkříšením Ježíše Krista nově se narodit k živé naději. (1Petr 1,3)

Introit:

Jako novorozené děti mějte touhu jen po nefalšovaném duchovním mléku (1Petr 2,2) + Žalm 116,3.8-9.13 + Sláva Otci…

Kyrie o neděli Quasimodogeniti:

354. Pane Ježíši Kriste, přicházíš mezi nás.

(sbor:) Kyrie eleison!

Přinášíš nám svůj pokoj.

(sbor:) Christe eleison!

Vysíláš nás jako svědky svého pokoje.

(sbor:) Kyrie eleison!

Píseň:

Jako Kyrie lze zpívat i tuto úpravu písně 159 Utěšený hod nám nastal: https://www.youtube.com/watch?v=c3mj7btbXKE

Vstupní modlitba:

108. Pane Ježíši Kriste,

ty ses po smrti ukázal svým učedníkům jako živý.

Vyvedl jsi je z úzkostí a strachu

a dovedls je k víře.

Prosíme tě:

Dej i nám jistotu, že jsi přítomen.

I když tě nevidíme, učiň, abychom věřili.

Tobě buď sláva navěky.

Starozákonní čtení:

Izajáš 40,26-31

Epištolní čtení:

Kol 2,12-15

Evangelium – text kázání:

Lukáš 24, 36-43

Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha. Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl? Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy. Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi.

Vložka do preface ve velikonoční době:

(450aVpravdě je důstojné a spravedlivé, abychom tě, Pane, svatý Otče, všemohoucí Bože, ve všech dobách a na všech místech chválili a vzdávali ti díky skrze našeho Pána Ježíše Krista.)

457. Neboť je obětován náš velikonoční beránek Kristus.

On sňal hřích světa.

svou smrtí přemohl naši smrt

a svým vzkříšením znovuzískal život.

Proto (dnes/v tuto noc/) v této době

celý svět jásá velikonoční radostí.

S námi spojují svůj hlas i nebeské mocnosti

a zástupy andělů.

Zpíváme chvalozpěv tvé slávě

a voláme bez ustání: Svatý…

Modlitba po přijímání v době velikonoční

Kristus vzal smrti její moc, haleluja,

(sbor:) a zjevil nepomíjející život v evangeliu. Haleluja!

529. Pane, náš Bože, v této velikonoční radostné hostině

jsme zakusili tvůj pokoj.

Zůstaň v našem středu a dej,

abychom ti vždycky děkovali

a setkávali se navzájem v lásce.

Skrze našeho Pána Ježíše Krista, tvého Syna,

který s tebou a Duchem svatým

žije a vládne

odvěků navěky.

Slova poslání v době velikonoční

Protože jste byli vzkříšeni s Kristem,

hledejte to, co je nad vámi,

kde Kristus sedí na pravici Boží. (Kol 3,1)

Kristus byl vzkříšen,

(sbor:) opravdu byl vzkříšen.

Požehnání v době velikonoční:

552. Všemohoucí Bůh nás vysvobodil z hříchu a smrti vzkříšením svého Syna. Ať vám žehná a daruje vám svou radost.

Sbor: Amen.

A Kristus, s nímž jsme vstali z mrtvých skrze víru,

ať ve vás uchová dar vykoupení.

Sbor: Amen.

Bůh nás ve křtu přijal

za děti své milosti.

Kéž vám daruje zaslíbené dědictví.

Sbor: Amen.

To kéž vám dá Trojjediný Bůh.

Otec, Syn i Duch svatý.

Sbor: Amen.

Jděte v pokoji.

Sbor: Bohu buď chvála a dík.

Kázání na text Lukáš 24, 36-43

Biblisté nám často pomohou pochopit smysl biblického textu, ale někdy nám také zatarasí přístup k jeho pochopení. A sice právě k textu dnešního evangelia: Pro biblisty druhé poloviny dvacátého století to byl text, který prý čelil tzv. dokétismu, jedné ze starověkých herezí. A z jejich výkladů bylo patrné, že je pro ně tento text (a další jemu podobná vyprávění o Ježíšově zjevení) tak nějak trapný – pro slušného křesťana moc tělesný, „masívní“, jak tomu říkali. Prý tomu tak je z obranných důvodů, aby zvěst o vzkříšení byla čtenářům opravdu „dokázána„, (zatímco pravá víra je vírou bez důkazů…).

Ale dnes se spíše zdá, že do Lukášova vyprávění vnášeli problematiku, která církev zaměstnávala až o celá desetiletí později, než je evangelista zapsal, a že navíc evangelista Lukáš zde zpracovává starší tradiční vyprávění, které odpovídalo na úplně jiné otázky, než se nám celá desetiletí jevilo. Biblisté rovněž měli problém se samotnou podobou textu, v ČEP je vynechán Ježíšův pozdrav učedníkům, který sem prý opisovači vnesli z evangelia Janova (po nálezu nových rukopisů soudíme, že zřejmě patřil k původnímu textu) a také novozákonníci škrtali celý verš 40. (ČEP škrtá jen pod čarou).

I.

Zbaveni těchto zdánlivě odborných předsudků uvidíme celkem snadno, o čem vyprávění je, nejen toto krátké vyprávění, ale celá poslední kapitola Lukášova evangelia: O tom, že učedníci nemohli uvěřit zvěsti o vzkříšení, a o tom, co všechno Ježíš udělal pro to, aby uvěřili. V tom smyslu je to vyprávění i o nás, o tom, jak ani my jsme nemohli a možná ještě nemůžeme uvěřit, a o tom, co všechno Ježíš dělá proto, abychom uvěřili. Víra není naše možnost, je to Boží dar, a Bůh pracuje na tom, abychom mohli věřit. Napoprvé se to nepodaří, ženy se

„vrátily od hrobu a oznámily všecko jedenácti učedníkům i všem ostatním. (…) Těm však ta slova připadala jako blouznění a nevěřili jim.“

Ježíš se dává poznat učedníkům na cestě do Emauz při lámání chleba. Předtím se Ježíš podivil nad jejich nevírou:

„To je vám tak těžké uvěřit všemu, co mluvili proroci? Což neměl Mesiáš to vše vytrpět a tak vejít do své slávy?“ Potom začal od Mojžíše a všech proroků a vykládal jim to, co se na něho vztahovalo ve všech částech Písma.“

Učedníci se pak navrátili do Jeruzaléma a vyprávěli to jedenácti učedníkům a jejich druhům.

„Ti jim řekli: „Pán byl opravdu vzkříšen a zjevil se Šimonovi.“

Zdálo by se, že je vyhráno, ale není, Pán Ježíš se jim pak zjeví a oni se projeví jako nevěřící – no, jak bychom asi reagovali my, když teď děláme totéž, tj. vyprávíme si o něm a on by byl nejen skrytě přítomen, ale vystoupil by ze své skrytosti. Nejspíš bychom pochybovali o svých smyslech… Ale to je jasná zvěst evangelia,

(a protože tato kázání posílám i přátelům katolíkům, doplním: jasné učení II. Vatikánského koncilu),

že Kristus je reálně přítomen, když se zvěstuje evangelium.

„Když o tom mluvili, stál tu on sám uprostřed nich. Zděsili se a byli plni strachu, poněvadž se domnívali, že vidí ducha.“ (Lze přeložit i přízrak).

Ale Ježíš dál zápasí o jejich víru:

„Řekl jim: „Proč jste tak zmateni a proč vám takové věci přicházejí na mysl?

Podívejte se na mé ruce a nohy: vždyť jsem to já. Dotkněte se mne (ψηλαφήσατέ) a přesvědčte se: duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně.“ To řekl a ukázal jim ruce a nohy.“

Ježíšova stručná diagnóza zděšené a ustrašené církve: Jsme zmateni a přicházejí nám na mysl – doslova vystupují nám ze srdce – nesmyslné myšlenky

(διαλογισμοὶ – úvahy, pochybnosti, vnitřní boje – již za svého života před ukřižováním Ježíš podle Lukáše poznal, co si lidé myslí – εἰδὼς τὸν διαλογισμὸν τῆς καρδίας).

Lékem na to je dotknout se a přesvědčit se, když už nemohu věřit ničemu, na co si nesáhnu.

Ale zde je to ve spojení se slovy „Já jsem to“, tedy slovy, kterými Ježíš potvrzuje svou identitu: Tím, podle čeho jej poznají, nejsou samozřejmě samotné ruce a nohy, ale jizvy po hřebech, jak to pak výslovně rozvinul evangelista Jan. Ježíšovou identitou je, že je Ukřižovaný.

A pro Lukášovy řecky vzdělané čtenáře to je zřejmě jedna z mnohých Lukášových narážek na Homéra: Právě tak Odysseovu identitu ověří jeho chůva Eurykleia tím, že najde na jeho noze jizvu…

Tak i apoštol Jan ve svém 1. listě dosvědčuje: „Co jsme na vlastní oči viděli, na co jsme hleděli a čeho se naše ruce dotýkaly (ἐψηλάφησαν), to zvěstujeme.“

Ale stále ještě není vyhráno a Ježíš zápasí dál o jejich a naši víru:

„Když tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili, řekl jim: „Máte tu něco k jídlu?“ Podali mu kus pečené ryby. Vzal si a pojedl před nimi.“

Tohle už naše učitele Písma přímo pohoršovalo, ale Pán Ježíš jde až tak daleko, jak bylo třeba. Můžeme básnit o heroické víře, která nepotřebuje hmatatelné a viditelné důkazy, můžeme (ale neměli bychom) povýšeně pohrdat těmi, kteří potřebují takovéto „berličky“, ale Pán Ježíš to neudělal, vzal učedníky tak jak jsou, vždyť je znal, vždyť prosil za Petrovu víru, aby nezhasla, a Petr ho zapřel, když šlo do tuhého, a ostatní se rozutekli. Mohl by jim to vyčítat, ale raději je pozdravil Pokoj vám! aby bylo zřejmé, že nepřichází kárat jejich selhání, ale pomoci jejich/naší slabé víře.

Lukáš se ve svém evangeliu snaží často učedníky postavit do lepšího světla, a říká, že

„tomu pro samou radost nemohli uvěřit a jen se divili“.

Lukášovi řečtí čtenáři toto propojení radosti, úžasu a nemožnosti věřit znali jako afekt tzv. agé – a toto propojení bylo příznačné pro setkání s božským zjevením.

Ale jistě i my známe z našeho života situace, kdy jsme nemohli pro samou radost uvěřit a jen jsme se divili…

(Evangelista Jan zde zřejmě viděl i naplnění Ježíšova zaslíbení z 16,20: váš zármutek se promění v radost.)

To je příběh, který Lukáš chce vyprávět, příběh o tom, jak Ježíš překonal nevíru učedníků.

Přitom Lukáš zápasí s otázkou, jak vůbec vyprávět o něčem tak nesrovnatelném, jako je Ježíšovo vzkříšení, aby Židé i Řekové pochopili, že vzkříšení je reálná věc. Vlastně jen rozvíjí zvěst svého učitele apoštola Pavla, kterou tradičně slyšíme o velikonocích:

„že Kristus zemřel za naše hříchy podle Písem a byl pohřben; byl vzkříšen třetího dne podle Písem, ukázal se Petrovi, potom Dvanácti. Pak se ukázal Jakubovi, potom všem apoštolům.“ (1Kor 15,5 a 7)

II.

Jak tohle ale vyprávět Židům i Řekům, aby to Židé nebrali moc tělesně a Řekové moc duchovně? Apoštol Pavel se v téže kapitole při výkladu o vzkříšení pokusil vyjádřit to pojmem „vstává tělo duchovní“ – sóma pneumatikon. Tím bylo jasné, že nejde jen o návrat do života jako v případě vzkříšení Lazara, je to tělo, ale je to jiné tělo. A použil řecké slovo sóma, které nevyjadřuje ani tak naši tělesnost, jako spíše naši identitu. To je také to, co Ježíš řekl učedníkům:

„vždyť jsem to já“

(ego eimi autos) – takhle se představuje Bůh při zjevení, aby byla patrná jeho identita).

Řecké sóma označuje identitu, kdežto sarx tělesnost:

„Tělo a krev“ (člověk, tak jak je) nemůže mít účast na Božím království.

Vzkříšený má tělo, ale není jím už omezen jako my – náhle se ztratil očím učedníků a náhle byl uprostřed nich.

Jenže apoštol Pavel s tím moc neuspěl – ti, kdo chtěli raději duchovnějšího Krista, začali vykládat „duchovní tělo“ tak, že už to nebylo doopravdy tělo. Podle řecké (platonské) tradice je právě duchovní existence bez těla tím pravým životem.

Víra v „těla z mrtvých vzkříšení“ se začala zamlžovat a rozplývat. Proto apoštolův žák Lukáš stojí před otázkou, jak to vyjádřit, aby to opravdu bylo vzkříšení těla. A sáhne až hluboko do starozákonní tradice. Ježíš v Lukášově podání říká:

„duch přece nemá maso a kosti, jako to vidíte na mně“.

Maso a kosti, to je ten pravý biblický výraz pro tělesnost nejtělesnější.

A někteří starověcí vykladači v tom vidí možnou Lukášovu narážku na vyprávění u proroka Joele: Údolí suchých kostí jako obraz vzkříšení.

Ale i řečtí čtenáři Lukášovi rozuměli: Podle Ovidiových Proměn bloudí v podsvětí bezkrevné stíny bez těla a kostí – Ježíš ale není takovým bezkrevným stínem z řecké říše mrtvých.

A jako tělesnost úplně nejtělesnější poslouží Lukášovi vyprávění o tom, že Ježíš před učedníky (lze přeložit i s učedníky, ale o to tu nejde) pojedl. Co je hmatatelnějším příznakem tělesného života, než jedení?

Mohou ale nebeské bytosti jíst? V židovské tradici příklady jsou, nejznámější je slavné „pohostinství Abrahamovo“, hostina, kterou Abraham vystrojil pro tři nebeské bytosti, které jej navštívily:

„vzal máslo a mléko i dobytče, jež připravil, a předložil jim to. Zatímco jedli, stál u nich pod stromem“.

Pro někoho málo duchovní, ale co vlastně očekáváme v Božím království, když ne hostinu? Nebo jsme i Boží království zduchovnili tak, že už to nikoho nepřitahuje, a radši si chrání svůj život za každou cenu, když začne kolem poletovat virus nebo když nastane pronásledování církve?

Tendence ke zduchovňování pokračovala samozřejmě i v dějinách církve, celý tento příběh se začal vykládat jako eucharistická symbolika, a svatá večeře se také tak někde slavila, s chlebem a vínem a rybou a plástem medu, podobně i křest. Nic proti tomu, pokud je pro nás jako pro starověkého člověka med znamením nebeského pokrmu nebo jako pro biblický Izrael znamením sladké Boží zvěsti.

(Žalm 119,103: Jak lahodnou chuť má, co ty říkáš! Sladší než med je to pro má ústa.)

Ale víra církve je právě víra v tělesnost Kristova i našeho budoucího vzkříšení. Věřím ve vzkříšení těla – v češtině to není tak patrné, ale řečtina použila výraz sarx, označující naši „masitost“ Πιστεύω σαρκὸς ἀνάστασιν. (Latina: credo carnis resurrectionem; němčina Ich glaube des Fleisches Auferstehung.).

Samozřejmě, Lukáš nemohl jednou provždy odpovědět na otázku, jak zvěstovat Kristovo a naše vzkříšení, aby byl v každé kultuře jasný rozdíl mezi zcela zduchovnělým tělem nebo pouhým návratem mrtvého do života a Kristovým a naším vzkříšením. To je úkol pro naše svědectví, říci to lidem kolem nás, aby slyšeli skutečně to, co je vírou církve, za kterou vděčíme vzkříšenému Ježíšovi. Nevíme vždy, jak to sdělit, ale víme, co sdělit, a jsme Ježíšovi vděční za to, kam až daleko zašel, abychom měli tuto víru. Tím nám také ukázal, kam až máme zajít my v zápase o naše nevěřící příbuzné a známé.

III.

Slova, která jsme dnes četli, jsou součástí delšího vyprávění o Ježíšově zjevení učedníkům. Vyprávění nekončí tím, že Ježíš přemůže nevíru učedníků, ale ještě jim otevře mysl, aby rozuměli Písmu a mohli být svědky vzkříšení:

„Tehdy jim otevřel mysl, aby rozuměli Písmu. Řekl jim: „Tak je psáno: Kristus bude trpět a třetího dne vstane z mrtvých; v jeho jménu se bude zvěstovat pokání na odpuštění hříchů všem národům, počínajíc Jeruzalémem. Vy jste toho svědky.“

A oni pak skutečně Ježíšovo vzkříšení dosvědčovali (Sk 10,39-41):

„A my jsme svědky všeho, co Ježíš činil v zemi judské i v Jeruzalémě. Ale oni ho pověsili na kříž a zabili. Bůh jej však třetího dne vzkřísil a dal mu zjevit se –

nikoli všemu lidu, nýbrž jen svědkům, které k tomu napřed vyvolil, totiž nám; my jsme s ním jedli a pili po jeho zmrtvýchvstání.“

To je i cílem Ježíšova zápasu o naši víru

+ Dej Bůh, aby i nám Vzkříšený otevřel mysl, abychom rozuměli Písmu a byli svědky vzkříšení v našem městě!

Napsat komentář